Z Dobříše až do srdce Afriky: Studentka Zuzka pomáhá tam, kde je to nejvíc potřeba

Ilustrační foto
Autor: archiv Zuzky

Studium, první pracovní zkušenosti, kariérní skok vpřed. Právě to bývá cesta, kterou se nejčastěji vydávají absolventi osmiletých gymnázií. Přijímací zkoušky, přihláška na vysněný obor, konečně moct „vyletět z hnízda“. Jde to ale i jinak. Zuzka Lachmanová z Dobříše posunula minimálně poslední bod na novou úroveň. Místo nástupu na vysokou školu nebo práce v zahraničí se rozhodla vyletět na půlroční dobrovolnickou misi do jedné z nejchudších zemí světa.

Běžný den obyvatele Středoafrické republiky je pro nás jen těžko představitelný. Pro ilustraci, v této tropické zemi žije 71 % populace pod prahem chudoby. Takový člověk denně živoří z prostředků, jejichž hodnota nepřesahuje dva americké dolary (48 Kč). Každý druhý trpí podvýživou, průměrný věk dožití lehce přesahuje 50 let a na 10 000 lidí připadá 0,7 lékařů. V Česku je to 55. (zdroj: https://siriri.org/stredoafricka-republika/)

Středoafričanům, kterých je podobně jako Slováků, aktivně pomáhá už od roku 2006 organizace SIRIRI. Peníze od dárců nebo z veřejných soutěží použila například na výstavbu stacionáře pro sirotky nebo na projekt Škola hrou, díky němuž se mohou děti ve škole učit v rodném jazyku sango. Kromě toho také koordinuje dobrovolníky, ochotné se vydat přímo na místo a pomoct s čímkoliv je zrovna potřeba. Jednou takovou dobrovolnicí je právě Zuzka.

Zuzka Lachmanová odmaturovala v květnu 2024 na dobříšském Gymnáziu Karla Čapka a ve chvíli, kdy její kamarádi a spolužáci ze třídy navštěvovali první přednášky na vysokých školách, plánovala pro sebe jinou velkou cestu. Do Středoafrické republiky odletěla 28. listopadu. A co tam jela dělat? Slovy její hlavní spojky a spoluzakladatelky SIRIRI Ludmily Böhmové: „být k dispozici“.

Zprvu to může znít lacině, ale není tomu tak. Zuzka je na místě k ruce misijním koordinátorkám nebo italským misionářům a skutečně pomáhá kde se dá. Vyučuje (francouzsky) na základní škole, ukazuje fotky z cest po jiných částech světa, hraje s dětmi hry, vyrábí marmelády nebo učí anglicky. Už jen svou přítomností nabízí všem Středoafričanům jedinečný vhled do světa, na který sami nemohou dosáhnout. Vhled do světa, který se nám, v Evropě, zdá díky kultuře a rozvinuté úrovni našeho života naprosto přirozený.

Své dojmy a zážitky Zuzka sdílí s Ludmilou na dálku přes chat. V jedné ze zpráv se podělila i o toto vyprávění…

„… Rovnou bych k tomu chtěla připojit příběh ze dneška, který mě docela dost dotkl. Už jsem ti říkala o těch dvou holkách, co učím informatiku. Pokaždé se tváří, jako kdybych je tím pomalu zabíjela. No, dneska jsem chtěla zkusit něco jiného, a po konzultaci se sestrami padlo rozhodnutí, že budu mít hodinu jen s jednou. Druhou jsem poslala ven s tím, že dostala na půjčení můj telefon, aby na něj natočila cokoliv, co ji zaujme. Předtím ji totiž moje videa moc zaujala a já jí slíbila, že si to spolu zkusíme. Kromě telefonu dostala šest bonbónů na cestu, buď pro sebe, nebo pro někoho, koho natočí, aby mu tím mohla třeba zaplatit. S tou, která se mnou zůstala sama u počítače, jsme zaznamenaly obrovský pokrok. Krásně se snažila, moc ji totiž bavil dnešní úkol, při kterém si měla vytvořit ve Wordu menu pro vlastní restauraci. Pustila se do toho se zapálením, jaký bych u ní dřív jen těžko hledala! Druhá se vrátila po asi hodině venku, a hned bylo vidět, že je něco špatně. I když se to snažila zakrýt, v očích se jí leskly slzy. Tvářila se, že je všechno v pohodě, ale za chvíli se rozbrečela. Vyprávěla, že ji při natáčení ve městě zastavil nějaký pán a hned se začal vyptávat, co tam dělá, odkud je, jestli je špionka a kdo ji poslal. Snažila se vysvětlit, že si jen natáčí videa pro sebe, ale on se do ní hned pustil, že jí telefon vezmou a že za to půjde do vězení. Nakonec se jí ale podařilo odejít. Hrozně se bála, že jí něco z toho někdo doopravdy udělá a hlavně nechtěla, aby ji zavřeli za natáčení videa na ulici. V tu chvíli jsem měla pocit, že je přede mnou malé děťátko, které se jenom chce schovat mamce do náruče. Ujišťovala jsem ji, že je všechno v pořádku, přišla mi tak bezbranná! Taky mě napadlo, že je to přece veřejný prostor. Samozřejmě, že tady každý může natáčet a nikdo mu nemůže nic říct, natož ho za to odvézt do vězení. Hned mi ale došlo, že tyhle pravidla tu bohužel neplatí. Ještě dlouho potom tak pobrekávala a já jsem si jenom říkala, jak je tohle možné? Jak je možné, že si někdo na světě dokáže představit, že ho zavřou nebo mu jinak ublíží za natáčení videa u továrny na pivo? Jenom bych ještě chtěla dodat, že jí je 22 let a rozhodně to není nějaká cíťa. I když jsem samozřejmě věděla, co SIRIRI je a co dělá, tak si až teď začínám uvědomovat, jak velkou pomoc vlastně nabízí. Nevím, jestli se mi podařilo dobře vyjádřit v příběhu, co jsem chtěla, ale myslím, že ty to pochopíš. Děkuju, že jsi mi dodala odvahu sem jet!“

Pomoct můžete i vy, a to nejen Zuzčiným žačkám, ale i sirotkům, vysokoškolským studentům, učitelům, sestrám, misionářům nebo obyčejným dětem. Navštivte webové stránky SIRIRI.org.

https://siriri.org/vstric-pulrocnimu-dobrovolnictvi-v-sar/

https://siriri.org/moznost_pomoci/jednorazovy-financni-prispevek/

Článek a fotografie jsou převzaty z NAŠE Dobříšsko. Titulek je redakční.